Svátost křtu
Svatý křest je základem celého křesťanského života, vstupní branou k životu v Duchu a branou, která otevírá přístup k ostatním svátostem. Křtem jsme osvobozeni od hříchu a znovuzrozeni jako Boží děti, jsme přivtěleni k církvi a stáváme se účastnými jejího poslání. KKC 1213
Jaké jsou účinky křtu? 1) smývá se z duše tzv. dědičná vina (představit si ji můžeme jako propast mezi člověkem a Bohem, která zde existuje od hříchu prvních lidí; slabost a náchylnost ke zlému nám však zůstává) 2) stáváš se Božím dítětem a dostáváš dary ctností a Ducha svatého (jsi podobný Kristu) 3) stáváš se součástí Božího lidu (toto nesmazatelné a neopakovatelné znamení přináší své výhody – máš přístup k ostatním svátostem a celá církev se za tebe modlí)
Kdo může přijmout svátost křtu?
„K přijetí křtu je způsobilý každý člověk, a to pouze člověk dosud nepokřtěný.“ KKC 1246
Podmínky pro udělení křtu:
- víra ve spásu skrze Ježíše Krista (u dětí víra rodičů a kmotrů)
- u rodičů malých dětí se předpokládá církevní sňatek, pro základní charakter rodiny, ve které bude dítě vyrůstat
- rodiče spolu s kmotrem dbají o křesťanskou výchovu dětí, ke které patří ve školním věku návštěva výuky náboženství
- u kmotra se předpokládá život z víry (svátostný život)
- příprava dospělých katechumenů trvá nejméně rok
V naší farnosti se křest dítěte se uděluje obvykle v neděli ve farním kostele při mši nebo po mši svaté. V případě křtěnce z jiné farnosti (určuje místo trvalého bydliště) se vyžaduje propuštění ke křtu od tamního duchovního správce. Křest dospělého se uskutečňuje obvykle v rámci oslav Velikonoc.
Eucharistie
Eucharistie je „zdrojem a vrcholem celého křesťanského života“. „Ostatní svátosti a také všechny církevní služby a apoštolská díla souvisejí s posvátnou eucharistií a jsou k ní zaměřeny. Vždyť nejsvětější eucharistie obsahuje celé duchovní dobro církve, Krista samého, našeho velikonočního Beránka.“ KKC24
Křesťané se shromažďovali „k lámání chleba“ především „první den v týdnu“, totiž v neděli, v den Ježíšova zmrtvýchvstání. Toto shromáždění stále zůstává středem života církve. A tak od jednoho slavení eucharistie k druhému, Boží lid na svém putování jde „úzkou cestou kříže“ k nebeské hostině, kdy všichni vyvolení zasednou ke stolu království. KKC 1334-1344
Účinky eucharistie jsou tyto: niterné spojení s Kristem; posila, udržování a rozmnožování života duše; ze společenství věřících se vytváří jedno (Kristovo) tělo; svaté přijímání je také zárukou nebeské blaženosti.
Kdo může přijímat Eucharistii?
„Každý pokřtěný, žijící ve společenství katolické církve. Pokud si je vědom, že se dopustil smrtelného hříchu, je nutné přijmout nejdříve rozhřešení ve svátosti smíření. KKC 1415. Církev ukládá věřícím, aby se „o nedělích a svátcích“ účastnili nedělní liturgie a aby přijímali alespoň jednou za rok eucharistii a aby na ni byli připraveni svátostí smíření. 2. vatikánský koncil, OE 15.
Církev doporučuje všem věřícím, aby přijímali eucharistii každou neděli i každý den. KKC 1389
V naší farnosti se „první svaté přijímání dětí“ koná na přelomu května a června. Příprava „prvokomunikantů“ se uskutečňuje v rámci zvláštní půlroční přípravy dětí a rodičů.
Svátost biřmování
Je nazývána svátostí dospělosti nebo také svátostí Ducha svatého. Tvoří se křtem a eucharistií souhrn „svátostí uvedení do křesťanského života“, jejichž jednotu je nutno uchovávat. Je potřebná k dovršení křestní milosti. Vždyť „svátost biřmování“ pokřtěné „dokonaleji spojuje s církví a obdařuje zvláštní silou Ducha svatého, proto jsou ještě více povinni šířit a bránit víru slovem i skutkem jako opravdoví Kristovi svědkové“.
Kdo může přijmout svátost biřmování?
Svátost biřmování může a má přijmout každý pokřtěný, který ji dosud nepřijal. „Věřící jsou povinni přijmout tuto svátost ve vhodnou dobu“; bez biřmování a eucharistie je totiž svátost křtu jistě platná, ale uvedení do křesťanského života zůstane nedokončené.
V naší farnosti je věk pro přijetí svátosti biřmování nad 18 let a koná se jednou za 5. let.
Tuto svátost uděluje obvykle biskup. V případě křtu dospělé osoby může tuto svátost udělit také kněz.
Svátost smíření (zpověď)
Nazývá se svátost obrácení, protože svátostně uskutečňuje Ježíšovu výzvu k obrácení, návrat k Otci, od něhož jsme se vzdálili hříchem. Nazývá se svátost pokání, protože posvěcuje osobní i církevní proces obrácení, lítosti a zadostiučinění křesťana hříšníka. KKC422
Kdo může přijmout svátost smíření?
Každý pokřtěný, který s lítosti předkládá Bohu své viny a s nadějí hledá jeho milosrdenství.
Vrátit se do společenství s Bohem, když jsme ho ztratili hříchem, je proces, na jehož počátku je milost Boha plného milosrdenství a starostlivého o spásu lidí. Je třeba prosit o tento vzácný dar jak pro sebe, tak i pro druhé.
V naší farnosti je možno přijmout tuto svátost před každou mši svatou a případně dle domluvy.
Svátost manželství
Písmo svaté začíná stvořením muže a ženy k Božímu obrazu a podobě a končí viděním „svatby Beránkovy“ (Zj 19,9). Od začátku až do konce Písmo mluví o manželství a jeho „tajemství“, o jeho ustanovení a o smyslu, jaký mu dal Bůh. KKC 1602
Důvěrné společenství života a manželské lásky … Stvořitel založil a vybavil vlastními zákonitostmi … Sám Bůh je původcem manželství.“ Povolání k manželství je vepsáno do samé přirozenosti muže a ženy, jak vyšli z rukou Stvořitele. Manželství není čistě lidské zřízení. KKC 1203
Kdo může přijmout svátost manželství?
Hlavními osobami manželské smlouvy je pokřtěný muž a pokřtěná žena, svobodní k uzavření manželství, kteří dobrovolně vyjádří svůj souhlas. KKC 1625
Souhlas je „lidský úkon, jímž se manželé vzájemně sobě dávají a přijímají“: „Přijímám tě za manželku“ — „Přijímám tě za manžela.“ Tento souhlas, který svazuje oba manžele, nachází své naplnění ve skutečnosti, kdy se stávají „jedním tělem“ (manželské spojení).
Pro snoubence žádající o církevní svatbu:
- úmysl uzavřít sňatek je třeba oznámit minimálně 3 měsíce předem
- v případě, že jeden ze snoubenců je nepokřtěný (jiného vyznání) dostává od ordináře (biskupa) pro sňatek dipens
- podmínkou k vydání dispenze je závazek pokřtěné strany, že bude v manželství dbát na svou víru a v ní také vychovávat své děti, strana nepokřtěná bere závazek svého partnera na vědomí
- pro uznání církevního sňatku státními úřady je nutné oznámit svůj úmysl na občanské matrice místa svatby, která vydá osvědčení o způsobilosti sňatek uzavřít
- snoubenci se zúčastní pěti setkání pro přípravu k manželství na faře, nebo absolvují jinou formu přípravy organizovanou Církví
- další záležitosti přímo s duchovním správcem
Svátost kněžství
Kněžství je svátost, skrze kterou pokračuje v církvi nadále až do konce časů poslání, které Kristus svěřil svým apoštolům; je to tedy svátost apoštolské služby. KKC 1536 Celé společenství jako takové je kněžské. Věřící vykonávají své křestní kněžství účastí na poslání Krista, kněze, proroka a krále, každý podle svého vlastního povolání. Právě svátostmi křtu a biřmování jsou věřící posvěceni, aby tvořili „… svaté kněžstvo“. KKC 1546
V případě této svátosti se jedná o tzv. služebné kněžství vycházející již ze starého zákona. Zatímco se všeobecné kněžství věřících uskutečňuje v rozvoji křestní milosti, v životě víry, v naději a lásce, v životě podle Ducha, služebné kněžství je zaměřeno na rozvoj křestní milosti všech křesťanů. Je to jeden z prostředků, jimiž Kristus pokračuje v budování a vedení církve. Právě proto se předává zvláštní svátostí (vkládáním rukou biskupa), svátostí kněžství. KKC 1547
Kdo může přijmout svátost kněžství?
„Svátost svěcení platně přijímá pouze pokřtěný muž.“ Pán Ježíš vyvolil muže, aby vytvořil sbor dvanácti apoštolů, a apoštolové udělali totéž, když si vybrali spolupracovníky, kteří měli po nich pokračovat v jejich poslání. KKC 1577
Nikdo nemá právo obdržet svátost kněžství. Nikdo si totiž nemůže tento úřad přivlastnit. Člověk k němu musí být povolán Bohem. Kdo si myslí, že poznává znamení Božího volání k službě udělované svěcením, musí vlastní touhu pokorně podřídit autoritě církve, neboť odpovědnost a právo povolat někoho k přijetí svěcení spadá do její pravomoci. Jako každou milost, i tuto svátost lze přijímat jen jako nezasloužený dar. Všichni posvěcení služebníci latinské církve, s výjimkou trvalých jáhnů, jsou vybíráni z věřících mužů, kteří jsou svobodní a mají úmysl zachovávat celibát „pro nebeské království“ (Mt 19,12). Jsou povoláni, aby se zasvětili Pánu a „jeho věcem“ s nerozděleným srdcem a tak se zcela dávají Bohu a lidem. KKC1578-1579
Svátost pomazání nemocných
Církev věří a vyznává, že mezi sedmi svátostmi existuje jedna svátost určená zvláštním způsobem k tomu, aby posilovala ty, kteří jsou postiženi nemocí: pomazání nemocných.KKC 1511 Svátostí pomazání nemocných a modlitbou kněží doporučuje celá církev své nemocné trpícímu a oslavenému Pánu, aby jim ulehčil a zachránil je. KKC 1499
Ježíš nemá jen moc uzdravovat, nýbrž i odpouštět hříchy: přišel uzdravit úplně celého člověka, duši i tělo; je lékařem, jakého nemocní potřebují. Jeho soucit se všemi trpícími jde tak daleko, že se s nimi ztotožňuje: „Byl jsem nemocen, a navštívili jste mě“ ‘Mt 25,36).
Kdo může přijmout svátost pomazání nemocných?
Pomazání nemocných „není svátostí jen pro ty, kdo se ocitli v krajním ohrožení života. Proto je příhodná doba pro její přijetí jistě už tehdy, když věřící začíná být v nebezpečí smrti pro nemoc nebo stáří. KKC 1514 Vhodné je přijmout tuto posilu v případě závažné operace, nebo náhlého zhoršení zdravotního stavu.
V případě zhoršení zdravotního stavu vašich blízkých se pokládá volání kněze za jednu z důležitých povinností křesťanské lásky. V záležitosti smíření člověka s Bohem a jeho posily na cestu k věčnosti je třeba překonat každý ostych a nerozhodnost.